Nebylo by skvělé mít krásné, lesklé a husté vlasy spolu se zdravou pokožkou hlavy?
Posunu to ještě dál - jaké by to bylo chodit s hlavou hrdě vztyčenou, připadat si krásná, být sebe-vědomá a krásou (vnitřní i vnější) dělat svět hezčím místem už svou pouhou existencí?
Mým snem bylo stát se takovou ženou - a co více, být takovými ženami obklopená. Přála bych si, aby se každá žena cítila nádherně ve svém těle, a byla královnou svého života - vlasy jsou pak naše pomyslná koruna. Miluju ženy, miluju vlasy a miluju je krásné, zdravé a šťavnaté - vlasy i ženy 🙂
Ale není tohle výsada jenom hvězd romantických filmů a britských šlechtičen?
Bohužel, často se setkávám se ženami, které si nepřipadají krásné. Které si nevěří, nemají se rády a ve snaze o změnu téhle bolestivé situace si jen více ubližují. Když jedu metrem a podívám se na lidi kolem sebe, často vidím unavené ženy s mastnými vlasy v culíku, nebo spálenými chemlonovými délkami z domácích pokusů o to být na chvíli taky královnou.
Kosmetický průmysl se nám totiž snaží vnutit myšlenku, že samy nejsme dost dobré a tak na sobě musíme, za pomocí jejich přípravků a technologií, dělat drastické úpravy - ale vede to k větší spokojenosti se svým vzhledem?
Často se setkávám s klientkami, které zkouší všechno možné ve snaze začít se líbit sama sobě. Kupují jeden produkt za druhým, zobou všemožné doplňky, chodí se radit za kamarádkami a na diskuzní fóra, zkouší všechno od kolagenu po keratin, ale nejen, že to nefunguje - často tyto pokusy vedou k zhoršení kvality vlasů a podráždění vlasové pokožky.
Vnímám, že lupy a ekzémy jsou už v podstatě civilizační chorobou.
Měla jsem to také tak. Prožila jsem si dlouhé temné období, kdy moje tělo i duše zoufale plakaly po pomoci. Zbožně jsem koukala na modelky Victorias Secret - byly tak nádherné, zářivé, elegantní. Postavičku k zulíbání, nádherně husté, zdravé vlasy, široké úsměvy na všechny strany... Všichni je milovali. Chtěla jsem to taky, a tak jsem se začala měnit.
Zkoušela jsem všemožné hladovky, což odnesly moje vlasy. Měla jsem pocit, že selhávám, a že nikdy nebudu dost dobrá, z čehož se plíživě staly deprese a úzkosti. Když už jsem vyšla z domu, byla jsem v černém, vlasy jsem si obarvila taky na černo, žehlila je s lakem abych je měla rovné jako hřebíky, a z napětí si trhala konečky. Špatná strava spolu se stresem vedla k potížím s (nejen vlasovou) pokožkou - trpěla jsem ekzémy, lupy a úporným svěděním.
Dokud jsem jednoho dne nedošla do bodu „už dost“!
Tohle moje vnitřní „takhle ne!“ bylo tak silné, že mě donutilo se sebrat. Přehodila jsem výhybku v přemýšlení a rozhodla se, že nebudu čekat až někdo přijde a zachrání mě, ale že začnu dělat krůčky k tomu, abych se dala dohromady. Sesbírala jsem poslední síly a získala naději, že to takhle nemusí být vždycky. Udělala jsem si vision board - koláž obrázků na nástěnce, které mě inspirovaly. Nalepila jsem si tam obrázky tropického ráje, krásných žen s dokonalou postavou a hustými vlasy spletenými do různých účesů. V té době jsem vypadala takhle - odbarvované vlasy a otrhané konečky. Vlasy na druhé straně hlavy, která nejde na fotce vidět, jsem měla z části vyholené.
První pokusy o změnu popravdě nebyly moc úspěšné.
Vyhledala jsem pomoc a začala s klasickou léčbou - psychiky i těla. Dostala jsem předpis na antidepresiva a kortikosteroidy na ekzém. Obojí má určitě své místo v některých životních situacích, ale to hlavní, co obě léčiva dělají, je zadupání projevů pod povrch. Cítila jsem jako bych měla na hlavě akvárko - všechno bylo hrozně zkreslené a cítila jsem se odtržená od reality. Prostě jako by moje tělo opustila duše a to teď jen fungovalo na autopilota. Ekzémy a svědění sice ustávalo, ale jen pokud jsem používala předepsané mastičky. Jakmile jsem je vysadila, problém se velmi rychle vrátil, a kortikoidy nejde užívat neustále, protože jsou návykové a ztenčují a zcitlivují kůži, což pak může být mnohem horší než ekzém samotný. Na vlasy jsem si patlala regenerační masky a „hedvábný olejíček“ který mi dala kadeřnice, a vlasy sice byly lesklejší, ale na dotek pořád jako šustivá sláma.
Byla jsem z toho nešťastná a frustrovaná. Všechno vyvrcholilo o Vánocích 2013, kdy mi zrovna vyměnili léky, a já se cítila tak na dně, že jsem prakticky nemohla strávit svátky s rodinou. Investovala jsem do toho spoustu energie a peněz, a vůbec nikam jsem se neposunula. Chtěla jsem se na všechno vykašlat. Mohla jsem se teď rozhodnout, jestli se vrátit zpátky tam, kde jsem byla, litovat se a trpět, nebo převzít zodpovědnost do vlastních rukou a začít doopravdy hledat odpovědi na mé otázky.
Přešla jsem proto ze dne na den na přírodní léčbu a péči.
Antidepresiva jsem vyměnila za tinkturu z Rozchodnice a bylinné kapsle, které se příhodně jmenovaly Pohoda. Začala jsem pracovat s dechem a meditací, takže jsem každý den dělala vědomou akci, narozdíl od předchozího pasivního koukání na obrázky na nástěnce, a psát si deník vděčnosti, abych začala myslet pozitivněji a uvědomovala si, co je v mém životě dobré.
Hodně jsem se upnula na to, že budu konat ve světě dobro, takže jsem přešla na rostlinnou stravu, což nečekaně vyřešilo moje potíže s ekzémem - jak jsem později pochopila, nezjištěné alergie na mléčnou složku jsou velmi časté, a bývají příčinou kožních potíží. Spolu s tím jsem nechtěla zatěžovat přírodu chemikáliemi, takže jsem vyhodila konvenční kosmetiku, přestala jsem používat chemické barvy i si vlasy žehlit. S odlehčenou stravou jsem si také srovnala si střevní mikrobiom a začala dbát na pravidelnost a dostatek ovoce a zeleniny, to mi pomohlo ke zdravějšímu tělu a vlasům, ale i mysli, protože střevo je náš druhý mozek.
Objevila jsem na youtube spoustu lidí, kteří se zabývali veganstvím, syrovou stravou a technikou ne/mytí vlasů zvanou nopoo, tedy nepoužívání šamponu. Tyhle holky měly náááádherné, husté, lesklé vlasy a místo šamponu používaly jedlou sodu a ocet - takže jsem se samozřejmě jala to zkusit.
„V přírodě je odpověď na všechno, no ne?“
Hm… Jakože, ano i ne. Pořád jsem velkým zastáncem přírodní kosmetiky, ve většině případů. Ale není příroda jako příroda 🙂 Moje vlasy byly po všech těch chemických zásazích jako stahování černé barvy a následného barvení na něco, co nepřipomíná pochcanou slámu (ehm, no lépe to vyjádřit nejde) + roků neustálého žehlení v hodně špatném stavu. Takže bylo velmi naivní si myslet, že ostré krystalky extrémně zásadité sody, následně spláchnuté extrémně kyselým oplachem z octa (když ani jedna z těchto látek nemá žádnou schopnost vyživovat vlasy) přinesou pozitivní změnu.
Naštěstí jsem si brzy uvědomila, že tudy cesta nevede, a začala se doopravdy vzdělávat. Pochopila jsem, že je potřeba učit se od odborníků, a jít do hloubky. Ležela jsem ve studiích a snažila se dopídit toho, co mohu pro své vlasy udělat, abych jednak dostála svému přesvědčení, že kosmetika by měla být bezpečná pro mě i životní prostředí, a zároveň abych tím dávala svým vlasům všechno, co potřebují. Začala jsem se učit o ingrediencích, které v lahvičkách najdeme a zjišťovat které značky jsou opravdu kvalitní a které se na zeleno jenom natírají, aby se lépe prodávaly. Začala jsem chápat, že zdraví vlasů není zdaleka jenom o produktech, ale hlavně o technikách a způsobech, jak se o vlasy staráme, protože každý produkt se dá používat špatně.
Ukázalo se, že kombinace přírodní kosmetiky, správné péče, vědomého stravování a práce se stresem a myslí je to, co opravdu přináší dlouhodobou změnu. Moje cesta byla klikatá a trvala mnoho let, kdy jsem ze sebe dělala pokusného králíka. Vyzkoušela jsem toho mnoho, a objevila co opravdu funguje. Díky tomu se změnilo moje vyzařování, přemýšlení a největší změna byla vidět - hádáte správně - na mých vlasech. Začala jsem se cítit krásně. A začala jsem se cítit krásná. Uzdravila jsem se - svou duši, své tělo i své vlasy - ty jsou totiž odrazem našeho vnitřního světa a celkového zdraví, a právě proto je naše podvědomí tak silně vnímá. Jsou tím, čeho si na ostatních všimneme jako první, a na základě čeho si nevědomě hned děláme o lidech obrázek. Tradiční čínská medicína říká, že naše vlasy jsou výhonky naší dráhy ledvin, a ledviny jsou podle ní zásobárnou naší životní energie. Ráda bych teď vyvrátila ještě jeden mýtus: krása není povrchní. Já věřím, že krása je našim posláním, ta opravdová krása totiž vychází zevnitř a prostupuje všechno a všechny kolem nás. Díky naší kráse můžeme dělat krásnější svět kolem nás. Tvoříme pak krásná přátelství, krásné projekty, krásné rodiny a krásný svět.
Můj sen žít v krásném světě plném krásných, sebevědomých žen, se stává skutečností. Vznikla krásná komunita krásných žen které o sebe a své vlásky doopravdy pečují, věří si a stávají se královnami korunované svými zdravými=krásnými vlasy. Jsem šťastná, že jí mohu být součástí.
Díky své cestě jsem si uvědomila spoustu věcí:
Že péče o sebe není sobecká - naopak být v roli slabé chudinky, která čeká na záchranu, je sobecké, protože pak nemůžete dělat svět lepším místem pro ostatní.
Že krása vychází zevnitř, a stojí na třech pilířích: stravě, mysli a kosmetice - nic z vnější, ani ten sebelepší šampon nebo olejíček nespraví problém, který vniká hluboko pod povrchem, ať už jde o ekzém, padání vlasů nebo zlomenou duši.
Že je lepší řídit se odbornými a ověřenými informacemi, než věřit diskuzním fórům (a tak jsem své vzdělávání zakončila vzděláním se v trichologii - vlasové dermatologii).
A že krása každé z nás může být inspirací pro ostatní. A tak můžeme spoluvytvářet krásnější svět.
Že to není příběh o vlasech? Není. Protože vlasy jsou až koruna toho všeho. Tohle je příběh o královnách jungle. Velkoměsta nebo šumavských hor, na tom nezáleží.
Chceš vědět mých 7 nejčastějších otázek na moje vlasy?
Kurzy kompletní péče
14denní kurz